Chtějí po nás děti RADY A PORADY, VYŘEŠENÍ POCITU a nebo spíš SDÍLENÍ?

10.6.2015

Tak dnes jsem dostala pořádné razítko…Razítko potvrzení Pravdy, kterou vnímám, jsem si ji vědoma, ale v každodennosti ji ještě nežiji.DOVOLME SVÝM DĚTEM VYJÁDŘIT SVÉ POCITY, BÝT SAMY SEBOU A DOVOLME SI DŮVĚŘOVAT ŽIVOTU – VŠE JE TAK, JAK MÁ BÝT, KAŽDÝ ZDE MÁ SVŮJ PLÁN A MY RODIČE – NEZASAHUJME PŘÍLIŠ DO PLÁNŮ SVÝCH DĚTI 🙂

Davídek jde zítra do školky, ptám se ho, jak se těší – chvíli dělá, že neslyší a pak rychle odpoví: „Dobrý“. Vnitřně cítím, že to asi tak „dobrý“ není a tak to večer před usnutím vybalím…

Já: „Víš, zdá se mi, že se Ti úplně do té školky nechce – mám pravdu nebo je to jen má mylná domněnka?“

David: „Dobrý…no vlastně se mi moc nechce, tak jo…“

Já: „A proč ne? Nelíbí se Ti tam něco? “

David: „Ale dobrý….no vlastně se bojím, že si ke mně Ondra nesedne u oběda a já chci sedět s ním.“

Já: „Aha, tomu rozumím…a jak Ti je, když sedí jinde a nechce s Tebou?“

David: „Smutno, mrzí mě to, skoro se mi chce plakat.“

Začnu situaci řešit a potom mluvit a mluvit o tom, že Ondra ho má taky určitě rád, i když chce občas být s někým jiným a radím, ať mu zítra řekne, že s ním chce sedět…říkám také, že nikdy není sám, že má andělíčky, paní učitelku…no, nic ho nezajímá, stále smutek a navíc rozmrzelost a trocha vzteku…Radím a vysvětluji, jak to VYŘEŠIT A BÝT ZASE VESELÝ…

Já: “ Já jsem byla ve školce taky někdy smutná…to je úplně normální…“ zpozorní a mírně se mu zajiskří v očích…mě stále něco nutí, abych vše vyřešila, naplánovala…blbost, nemůžu přeci mluvit za Ondru….

„Jsem ráda, že jsi mi to řekl, Davídku…rozumím Ti..můžeš mi říct vždy vše a budu Tě mít vždy ráda.“

David: „Děkuji maminko, že jsem ti to mohl říct, už je mi dobře.“ a usmívá se od ucha k uchu…

no a já jsem v naprostém úžasu, on jen potřeboval být sám sebou, říct, jak se cítí – NIC VÍC!!Bez tlačení jinam, bez hledání řešení, jen sdílet svůj pocit a být s ním přijat…

díky Bože za tuto situaci a za Davídka…Uvědomuji si, jak stále hledám řešení místo prostého sdílení a jak tlačím tam, kam možná nikdo nechce a tím stresuji děti, sebe…zbytečně…jak JEDNO – DUCHÉ…:-)